Pokrok v minulosti?

Když Milouš Jakeš mluvil o tzv. přestavbě, v jednu chvíli pronesl výstižné slovíčko: "Složitý!"

S podobným jevem se setkáváme v rámci Arinze-ratzingero-llovero-sarahovské přestavby. V současné době jsme svědky výrazného pokroku, kdy nás kard. Sarah dostal do druhé poloviny devadesátých let dvacátého století. “Co je to za magora?” mohl by si někdo pomyslet: "Pokrok do minulosti (do devadesátých let)?" - “Složitý!” ... Toto není žádné magorství. Jedná se o skutečný pokrok, když si uvědomíme, že nás krátce předtím papež Fratnišek uvrhl do let sedmdesátých (František zpátečník?). Z tohoto hlediska se jedná o pokrok a musíme uznat, že velký.

Jakkoli zpráva o velikém pokroku zní pozitivně, dáváme za pravdu těm, kteří tvrdí, že uvažovat v roce 2016 stylem devadesátých let není úplně ok. Dáváme za pravdu těm, kteří připomínají významný mezník - ani ne tak de iure (Quo Primum Tempore byla stále platná a účinná), ale de facto. Tímto mezníkem je vydání Summorum Pontificum. I když žádné nové povolení nedává, pouze částečně opakuje již existující povolení z QPT, v praxi mělo velký dopad. Chce-li někdo jít s dobou a udělat pokrok z devadesátých let do roku 2016, chtě nechtě musí reflektovat Summorum Pontifikum. Teprve tehdy bude skutečně v tom dobrém smyslu slova moderním.

Ať už Summorum Pontificum zavádí jakoukoli terminologii (“mimořádný”), důležitý je obsah (ne terminologie) tohoto "celocírkevního zákona, který papež vydal jako nejvyšší pastýř". Jak by měla vypadat praxe, nebudou-li lidé jednat vzhledem k tomuto zákonu protizákonně, ale zákonně, v souladu s ním?

Ve farnosti nebo kostele, kde se pravidelně schází skupina lidí (tito lidé nemusí být místní), kteří přilnuli k tradičnímu římskému římskému ritu, se bude každý všední den slavit mše svatá v tradičním ritu a v neděli také jedna. (Nic na tom neumenší často připomínaná námitka ohledně názvu: “jen mimořádná forma”. Ano, mimořádná, avšak mající přednost před řádnou. To lze. Mimořádná událost také může být upřednostňovaná před řádnou.)

K tomu připojuji několik poznámek:

Neřeší se, jak velká tato skupina má být, stačí, že nějaká je. Říká se, že o skupině můžeme mluvit od počtu tři: “Tres faciunt collegium.” Přísně vzato: I kdyby se jednalo o farnost s několika tisíci farníky, pokud se tam budou pravidelně scházet alespoň tři věřící lnoucí k tradičnímu ritu - a ani nemusí být místní, už má být pořad bohoslužeb v souladu s právě vzpomenutým zákonem: Každý všední den mše svatá v tradičním ritu, v neděli také jedna.

Připomínám, že CIC nepovoluje knězi celebrovat ve všední den více mší, v neděli z pastoračních důvodů ano. V normální takové farnosti s jedním knězem by tedy pořad bohoslužeb vypadal následovně: Každý den mše svatá v tradičním ritu, v neděli také. Bude-li se v neděli slavit ještě druhá mše, smí být tato druhá v novém ritu. Připomínám, že to platí i tam, kde je mnoho farníků chtějících “novou mši” a jen velmi málo těch, kteří chtějí tradiční. Lidé lnoucí k novému ritu si budou moci svou nedělní povinnost snadno splnit bez vnitřního odporu svou účastí na mši v novém ritu, účast ve všední dny je otázkou zbožnosti. Ukáže se, jak to s ní je...

Teď neřeším praktickou proveditelnost všech těchto ustanovení. Řeším pouze teorii; popisuji aktuální situaci, pokud jde o ustanovení platící v celé římskokatolické církvi - ve všech jejích diecézích - po roce 2007.

Výška hory a náročnost výstupu nemá horolezce odradit, ale motivovat k většímu zápalu a snaze. Náročnost ideálu stojícího na základě zákona Summorum Pontificum také. I kdyby se to zdálo neproveditelné, vzpomeňme na výstup na horu. Pokrok neudělá ten, kdo na výstup rezignoval. Pokrok v minulosti z let sedmdesátých do devadesátých je skutečně pokrokem, ale neuspokojivým. Na druhou stranu: skutálel-li se někdo během svého výstupu, potřebuje znovu absolvovat to, co jednou již absolvoval. Ovšem velmi rychle, aby pak opět velmi rychle dohnal nabyté zpoždění (2007 - Summorum Pontificum) a pak mohl jít dál, až na vrchol - ideál, který se zdál být nedosažitelný, a kterého přesto dosáhl.