"Eucharistia je pamiatka Kristovej Veľkej noci, čiže diela spásy uskutočneného Kristovým životom, smrťou a zmŕtvychvstaním, diela, ktoré sa sprítomňuje liturgickým slávením (actio liturgica). "

Skúsim naposledy: Čo je sv. omša? (Sacrificium) - nepýtam sa čo je Sviatosť Oltárna- Santissimum (v pokoncilnom newspeaku Eucharistia)

Pôvodne zaslal mino - 30 apríl 2013 :  17:24:06

Čo je sv. omša? (Sacrificium)

IX.

1. Co se týče Eucharistie (večeře Páně) děkujte takto: 2. Nad kalichem: Děkujeme ti, Otče náš, za svatou vinnou révu tvého syna Davida, již jsi nám dal poznat skrze svého Syna Ježíše; Tobě budiž věčná sláva. 3. Při lámání: Děkujeme ti, Otče náš, za život a poznání, jež jsi nám zjevil skrze svého Syna Ježíše; Tobě věčná sláva. 4. Jako tento úlomek rozptýlený po horách byl sebrán v jedno, tak nechť je sebrána tvá církev ze všech končin země a dána do tvého království; Tobě patří sláva a věčná moc skrze Ježíše Krista. 5. Nikdo kromě pokřtěných2 ve jméno Pána nejez ani nepij z této Eucharistie. "Nedávejte svaté psům", řekl Pán3.

Nahoru!

X.

1. Po nasycení děkujte takto: 2. Děkujeme ti, svatý Otče, za tvé svaté jméno, které jsi dal do našich srdcí, i za poznání, víru a nesmrtelnost, kterou jsi nám zjevil skrze svého Syna Ježíše; Tobě budiž sláva věčná. 3. Ty, Vládce všemohoucí, jenž jsi všechno stvořil kvůli svému jménu, dal jsi k obživě lidem pokrm i nápoj, aby ti děkovali, nám pak daruj duchovní pokrm i nápoj i věčný život skrze svého Syna. Především ti děkujeme za to, že jsi mocný; Tobě budiž věčná sláva. 5. Pamatuj, Pane, na svou církev, zbav ji všeho zlého, učiň ji dokonalou ve své lásce a ji posvěcenou přived' ze všech čtyř (světových) stran1 do svého království, které jsi jí připravil; neboť tvá je moc i věčná sláva. 6. Nechť přijde a pomine tento svět2. Hosana Synu Davidovu. Kdo je svatý, nechť přistoupí. Kdo není, nechť činí pokání. Maran atha3, Pán nechť přijde. Amen. 7. Prorokům dovolte, aby děkovali, jak chtějí4.

I.65. My ale takto toho, jenž u víře s námi za přesvědčením svým se shoduje, obmyvše, k bratrům tak jmenovaným vedeme tam, kde shromážděni jsou, společné modlitby za sebe, za osví-cence, a za jiné všude veškery lidi velesnažně činiti hodlajíce, abychom co pravdy učenci také co dobří ve skutcích obcovatelé a příkazův zachovavatelé shledáni býti, a takto spasení věčného dostihnouti mohli. Políbením se vespolek pozdravujeme,2) modlení dokonavše. Na to donáší se tomu, jenž předkuje nad bratřími, chléb, a číše vody a vína, jež on přijav, chválu a slávu Otci veškerenstva ve jménu Syna a Ducha svatého koná, a děkování za udělená od Boha dobrodiní obšírně činí. A když on prosby a díky eucharistii byl dokonal, lid veškeren tu přítomný volá: Amen. Amen v he¬brejském jazyku znamená: staň se. Když přednosta byl eucharistii dokonal,3) a když lid veškeren dovolal, diákonové (jáhnové) od nás jmenovaní rozdávají každému ze přítomných přiúčastniti se-posvěceného chleba, vína a vody, a k nepřítomným dary ty donášejí.
66. Pokrm ten u nás nazývá se eucharistia, jehož nikomu jinému se' nedopouštíme přiúčastniti, jediné tomu, jenž věří všecko pravdou býti, co se u nás učí, a jenž obmytím na odpuštění hříchů a na obrození obmyt jest a takto žije, jak Kristus přikázal. Nebo nepřijímáme pokrmu toho, ani nápoje toho jako obecného; nýbrž jako skrze slovo Boží Ježíš Kristus spasitel náš se vtělil a tělo a krev pro spasení naše měl: takto i vyučeni jsme, že pokrm onen, skrze modlitbu slova od něho pocházejícího posvěcený, jímž krev a tělo naše skrze proměnu živí se, že, dím, jest tělem a krví vtěleného onoho Ježíše.1) Apoštolé zajisté v pamětech svojich, evan¬gelia řečených, takto od Krista sobě poručeno míti vypravují; že totiž vzav chléb a díky učiniv, pravil: “To čiňte na mou památku, to jest tělo mé;" a vzav podobně kalich a díky učiniv pravil: “Toto jest krev má," a že jim samým toliko dal. To pak démonové zlí napodobíce, učili, aby se to dalo i při tajemstvích Mithry. Nebo že chléb a kalich vody s nějakými doslovy při zasvěcovanou tajemstvích se dává, bud víte, buď toho dověděti se můžete.
...
V den nedělní všickni společně
scházíme se, poněvadž první den jest, v nějž Bůh tmu a hmotu
proměniv, svět stvořil, a poněvadž Ježíš Kristus spasitel náš v týž
den z mrtvých vstal. Nebo před sobotou ukřižovali jej, a po
sobotě, jenž jest neděle, zjeviv se apoštolům svým a učeníkům, učil
je věcem těm, jichž jsme vám ku považování podali.

Čtvrtá mystagógická katechese

O těle a krvi Kristově

Co jsem od Pána přijal, to jsem vám také předal: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: “Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku. “Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: “Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku. “ Kdykolá totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud nepřijde.

Kdo by tedy jedl chléb nebo pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Proto musí člověk sám sebe zkoumat, a tak ať chléb jí a z kalicha pije. Kdo totiž jí a pije, a nerozpozná tělo Páně, jí a pije si odsouzení. Proto je mezi vámi tolik nemocných a churavých a mnoho jich už umřelo. Kdybychom se sami správně posuzovali, nebyli bychom trestáni. Ale když nás Pán trestá, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni s tímto světem.

(1 Kor 11,23-32)

Eucharistie

1. Toto naučení blaženého Pavla je dostatečné, aby vás přesvědčilo o božských tajemstvích, kterých jste se stali hodni, když jste se stali jedním tělem a jednou krví Krista. Neboť on právě zvolal: “Právě tu noc, kdy byl zrazen, náš Pán Ježíš Kristus vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho, dával učedníkům a řekl: Vezměte, jezte, toto je mé tělo. A vzal kalich, vzdal díky a řekl: Vezměte, pijte, toto je má krev.“ Když tedy sám zjevně řekl o chlebu: “Toto je mé tělo,“ kdo se ještě odváží pochybovat? A když dal sám pevné ujištění a řekl, “Toto je má krev,“ kdo kdy bude na rozpacích a <bude> říkat, že to není jeho krev?

2. V Káni Galilejské kdysi proměnil“z vlastním pokynem vodu ve víno. Není <také> hodno víry, že proměnil víno v krev? Když byl pozvaný na tělesnou svatbu, divotvorně učinil tuto prazvláštní <věc>. Nemá se tím mnohem spíše vyznávat, že dal “synům ženichovým“ požívat své tělo a krev?

Kristova skutečná přítomnost v eucharistii

3. Proto <je> přijímáme s veškerým přesvědčením jako tělo a krev Kristovu. Ve způsobu chleba se ti podává tělo a ve způsobu vína se ti podává krev, abys byl, přijímaje tělo a krev Kristovu, jedním tělem a jednou krví Kristovou. Neboť tak se stáváme nositeli Krista, jak se jeho tělo a krev rozděluje do našich údů. Takto se podle blaženého Petra “stáváme účastni božské přirozenosti“.

4. Kdysi řekl Kristus rozmlouvající s židy: “Když nebudete jíst mé tělo a pít mou krev, nebudete mít v sobě život.“ Ti, protože neslyšeli ta slova duchovně, byli pohoršeni a odešli pryč, domnívajíce se, že je nabádá k jedení masa.

5. I ve Starém zákoně byli chleby předkládané, ale ty vzaly konec, protože byly starým zákonem. Avšak v Novém zákoně je chléb nebeský a kalich spásy, posvěcující duši a tělo. Neboť jako chléb odpovídá tělu, tak je i Slovo přiměřené duši.

6. Nepřijímejte <ho> tedy jako prostý chléb a víno, nebo podle tvrzení našeho Vládce je to krev a tělo <Kristovo>. Neboť jestliže tě smysly klamou, ať tě utvrdí víra. Nesuď ty věci podle chuti, ale buď nepochybně přesvědčen, že jsi se stal hodným těla a krve Kristovy.



Předobrazy v Písmech

7. Blažený David ti objasňuje tu moc, když říká: “Připravuješ stůl přede mnou proti těm, kteří mne utiskují.“ Říká tedy, že <ta moc> je takováto: Před tvým příchodem připravovali démoni lidem stůl nečistý, poskvrněný a plný ďábelské moci. Ale po tvém příchodu, Vládče, jsi připravil stůl přede mnou. Když říká člověk Bohu: “Připravil jsi stůl přede mnou,“ co jiného <to> znamená než tajemný a pomyslný stůl, který nám Bůh připravil protikladně démonům proti tomu <nejhoršímu> z nepřátel. A zcela právem. Neboť onen <stůl> měl účast na démonech, tento však <má> účast na Bohu. “Potřel jsi mou hlavu olejem.“ Olejem potřel tvou hlavu na čele, pečetí Boží, kterou máš, aby ses stal otiskem pečeti, Boží svatyní. “A kalich tvůj mne opájí, jak je znamenitý.“ Vidíš, jak se zde říká kalich, který když vzal do rukou Ježíš a vzdávaje díky, řekl: “Toto je má krev, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů.“

8. Proto i Šalamoun v Kazateli říká, naznačuje tuto milost: “Pojď sem, jez s dobrou myslí chléb svůj,“ chléb duchovní. “Pojď,“ zve spasitelným a blaženost tvořícím zvoláním, “a pij s pravdivým srdcem víno své,“ víno duchovní, “a olej ať je vylit na tvou hlavu.“ Vidíš ho, jak naznačuje i tajemné pomazání? “A vždy ať je tvůj oděv bílý, neboť Hospodin našel zalíbení ve tvých skutcích.“ Vždyť dříve, než jsi přistoupil k milosti, byly tvé skutky “marnost nad marnost“.

Nyní, když jsi svlékl starý oděv a oblékl duchovně bílý, je třeba, abys byl vždy bíle oblečen. Nikterak <tím> neříkáme to, že máš být stále oděn do bílého oděvu, ale že je nutné oblékat se do skutečně bílých zářících duchovních <věcí>, abys mohl říci podle blaženého Izaiáše: “Raduj se, má duše, u Hospodina, neboť mne oblékl oděvem spásy a šatem dobré mysli mne pokryl.“

9. Takto seznalý a zcela přesvědčen, že chléb, který se <tak> jeví, není chlebem, i když je takové chuti, ale tělem Kristovým. I že toto zjevné víno není víno, i když to <tak> chuť chce, ale krev Kristova. A že o tom řekl v žalmu David: “A chléb pozdvihuje lidská srdce a rozradostňuje tvář olejem.“ Pozdvihuj srdce, přijímající ho jako duchovní <pokrm>, a rozradostňuj tvář duše. Ty ať ji máš odkrytou, v čistém svědomí, odrážeje slávu Kristovu, když jsi přišel ze slávy do slávy, v našeho Ježíše Krista našeho Pána, kterému <budiž> sláva na věky věků. Amen.

Pátá mystagógická katechese

O liturgii

Odložte proto všechno, co je špatné, každou neupřímnost, přetvářku, závist a všechno pomlouvání; jako novorozené děti žádejte duchovní, nefalšované mléko, abyste jím rostli ke spáse. Vždyť “jste okusili, jak dobrý je Pán“.

K němu přistupujte, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista.

V Písmu o tom stojí: “Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán. “Vám tedy, kteří věříte, je vzácný, ale těm, kdo nevěří, je to “kámen, který lidé při stavbě zavrhli, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem úrazu a skálou pádu“.

Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu. K tomu také byli určeni.

Vy však jste “od vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal“ ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.

Kdysi jste nebyli jeho lid, teď však jste “lid Boží, žili jste bez milosrdenství `; teď však se jeho “milosrdenství na vás projevilo“.

(1 Petr 2, 1-10)

Příprava

1. Lidumilností Boží jste na předcházejících sezeních dostatečně slyšeli o křtu, pomazání a přijímání těla a krve Kristovy. Nyní je nutné přejít k dalším <věcem> a dnes položit věnec duchovní stavbě, která vám prospívá.

2. Viděli jste tedy diákona jak dával mýt <ruce> knězi, <který sloužil> a presbyterům stojícím okolo Božího oltáře. Rozhodně <mu> nedával <mýt ruce> pro tělesnou špínu. Tak to není. Neboť na počátku, <již> když jsme vstupovali do kostela, neměli jsme <na sobě> žádnou tělesnou špínu. Ale to mytí je symbol toho, že se máme očistit od všech hříchů a všeho protizákonného. Neboť jelikož ruce jsou symbolem činů, omýváme je tedy, abychom zajisté naznačili čistotu a bezúhonnost skutků. Neslyšel jsi blaženého Davida, když tě uváděl právě do tohoto tajemství a říkal: “Myji siv nevinnosti své ruce, Hospodine, a obstoupím oltář tvůj.“ Mytí rukou je tedy <znakem> oproštění se od hříchů.

3. Potom volá diákon: “Vzájemně se přijměte a vzájemně se pozdravujte.“ Nechápej <to tak>, že je to běžné políbení jako na tržišti od obyčejných přátel. To není takové <políbení>, ale to políbení spojuje navzájem duše a zasnubuje je se zapomněním na veškeré zlo. Políbení je tak znamením spojení duší a zapuzením vzpomínek na veškeré zlo. Proto Kristus řekl: “Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar tam před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar.“ Políbení je tedy smířením a proto svatým, jak někde blažený Pavel zvolal řka: “Pozdravujte se navzájem svatým políbením,“ a <jinde> Petr, “Pozdravte se navzájem políbením lásky.“





Amfora

4. Potom volá kněz: Vzhůru srdce. Neboť opravdu v té strašné hodině je třeba mít srdce k Bohu a ne dolů k zemi a <k> pozemským věcem. Mocně tedy velí kněz v té hodině opustit všechny pozemské myšlenky a starosti o dům a mít srdce v nebi <obrácené> k lidumilnému Bohu.

Na to odpovídáte: Máme <ho> k Pánu, tímto souhlasíce s tím <tak> vyznáváte. Avšak ať není přítomen nikdo takový, že by stál a říkal máme <ho> k Pánu a myšlenkou měl rozum u pozemských myšlenek. Neboť vždy je třeba vzpomínat na Boha. Neboť jestliže to není možné pro lidskou slabost, je třeba více o to usilovat v této hodině.

5. Potom říká kněz Vzdávejme díky Pánu. Neboť jsme skutečně povinni vzdávat díky, že nás nehodné pozval k tak velké milosti, že nepřátele usmířil, že <nás> učinil hodné ducha synovství. Nato říkáte důstojně a spravedlivě. Neboť my, kteří vzdáváme díky, konáme dobrý a spravedlivý čin. On ne spravedlivě, ale více než spravedlivě činící, učinil pro nás dobro a učinil nás hodnými takových dober.

6. Potom vzpomínáme nebe, zemi, moře, slunce, měsíc, hvězdy, veškeré rozumné i nerozumné stvoření, viditelné i neviditelné, anděly, archanděly, mocnosti, panstva, knížectva, síly, trůny a cherubíny mnoha tváří, mocně říkající s Davidem, “Velebte se mnou Hospodina.“ Vzpomínáme i serafíny, které zřel v Duchu Svatém Izaiáš, stojící okolo trůnu Božího a dvěma křídly zakrývající si tvář, dvěma křídly nohy, dvěma křídly létající a říkající Svatý svatý svatý Pán zástupů. Vždyť proto říkáme tuto doxologii sdělenou serafíny, abychom se stali účastni hymnu s nadzemskými vojsky.

Epiklése

7. Potom, když jsme se posvětili těmito duchovními hymny, prosíme lidumilného Boha, aby seslal na předložené <dary> Svatého Ducha, aby učinil chléb tělem Kristovým a víno krví Kristovou. Neboť čeho se tkne Duch Svatý to je posvěceno a proměněno.

8. Po vykonání duchovní oběti, nekrvavé služby, nad touto smírnou obětí prosíme Boha za všeobecný pokoj církví, za dobré uspořádání světa, za císaře, za vojska a spojence, za slabé, za utiskované a vůbec za všechny, kteří žádají o pomoc, přinášíme my všichni, kteří žádáme, tuto oběť.

9. Poté vzpomínáme i zesnulé, nejprve patriarchy, proroky, apoštoly a mučedníky, aby Bůh skrze jejich modlitby a přímluvy přijal naši prosbu. Poté <se modlíme> i za zesnulé svaté otce a biskupy a vůbec za všechny, kteří zesnuli před námi, věříce, že největší prospěch bude <přinášet> duším, za které je prosba přinášena, když <je zde> předložena svatá a strašná oběť.

10. Chci vás přesvědčit příkladem. Vím, že mnozí říkají toto: Co prospívá duši, která se vzdálila od tohoto světa s hříchy nebo bez hříchů, když <ji> vzpomínáme při obětování? Neboť jestliže nějaký král vyhnal <ty>, kteří by ho osočovali, a kdyby pak ti, kteří se od nich odlišují, upletli věnec a přinesli mu ho za ty v trestu, zda by jim nedal úlevu z trestu? Na ten samý způsob i my, přinášejíce mu prosby za zesnulé, i když by byli hříšní, nepleteme <však> věnce, ale obětovaného Krista přinášíme za naše hříchy, smiřujíce si lidumilného Boha za ně i za nás.

Modlitba Páně

11. Dále potom říkáš tu modlitbu, kterou Spasitel předal svým vlastním učedníkům, když s čistým svědomím tituluje Boha Otcem, řekl: Otče náš, jenž jsi na nebesích. Ó jaká veliká Boží lidumilnost. Těm kteří se od něho odchýlili a dostali se do největšího zla, daroval takové zapomenutí zla a přítomnost milosti, že <ho mohou> nazývat i Otcem. Otče náš, jenž jsi na nebesích. Nebeskými by měli být i ti, kteří <v sobě> nosí obraz nebeského, v kterých Bůh přebývá a <mezi nimiž> chodí.

12. Posvěť se jméno tvé. Boží jméno je svaté přirozeně, ať to říkáme, nebo neříkáme. Ježto však bývá znesvěcováno v hříšnících podle toho <jak řekl Izaiáš>: “Kvůli vám je mé jméno ustavičně hanobeno národy,“ modlíme se, aby se v nás Boží jméno posvětilo. Ne že by přecházelo z nesvatosti do svatosti, ale v nás se stává svatým, když se posvěcujeme a konáme <věci> hodné posvěcení.

13. Přijď království tvé. Pouze čistá duše může říci veřejně: Přijď království tvé. Neboť ten, kdo slyšel sv. Pavla, jak říká: “Hřích už dál nesmí kralovat ve vašem smrtelném těle,“ ale pouze čistým svým jednáním, myšlením a řečí je možno říkat Bohu: Přijď království tvé.

14. Buď vůle tvá jak na nebi i na zemi. Božští a blažení Boží andělé činí vůli Boží, jak řekl v žalmu David. “Blahoslavte Hospodina všichni andělé jeho, mocní silou, činící jeho slovo.“ Mocně tedy, když se modlíš, říkáš toto: Jako je u andělů tvá vůle, tak je i na zemi u mne, Vládče.

15. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Ten obvyklý chléb není vezdejší. Ale ten svatý chléb je vezdejší, určený pro bytí duše. Tento chléb nevchází do žaludku a není vyvrhován do záchodu,'“ ale rozděluje se do celého tvého ustrojení k užitku duše i těla. To <slovo> dnes říká to co každodenně, jak řekl i sv. Pavel: “Dokud se říká dnes.“

16. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Máme mnoho hříchů, neboť hřešíme i slovem i myšlenkou a často činíme odsouzeníhodné <věci>. “A kdybychom řekli, že hřích nemáme, lžeme,“ jak říká Jan. A uzavíráme s Bohem dohodu, žádaje pokorně, aby nám prominul hříchy, jako i my <promíjíme> bližním viny. Tedy když chápeme, za jaké <věci> co dostáváme, nezapomínejme ani neodkládejme prominout si navzájem. Křivdy nám vznikající jsou malé, nepatrné a dobře opominutelné. Avšak křivdy proti Bohu vznikající od nás jsou obrovské a jsou odprošeny pouze díky jeho lidumilnosti. Modli se tedy, abys sobě <samému> kvůli malým a nepatrným hříchům proti tobě, neuzavřel u Boha prominutí těžkých hříchů.

17. A neuveď nás v pokušení. Učil by nás Pán modlit se <takto>, kdybychom nebyli nijak pokoušeni? A jak jinde říká: “Muž, který není pokoušený, není osvědčený.“ A znovu: “Velmi se z toho radujte, moji bratři, když se octnete ve všelijakých zkouškách.“ Ale vejít v pokušení není být potopen pokušením. Neboť pokušení se podobá například jakémusi rozvodněnému potoku nepřístupnému k přejití. Ti tedy, kteří se v pokušeních nepotápí, přechází, jsou jako nějací dobří plavci a nikterak nejsou jimi strženi. Ti naopak, kteří takoví nejsou, jsou potopeni. Tak kupříkladu jako Jidáš, který přišel v pokušení touhy po penězích, neprošel, ale potopený se utopil jak tělesně, tak i duchovně. Petr přišel v pokušení zapření, ale když vešel, nepotopil se, ale upřímně prošel a osvobodil se z pokušení.

Poslouchej dále jak jinde chór neporušených světců vzdává díky, že byl odejmut od pokušení: “Zkoušel jsi nás, Bože, rozžehl jsi nás, jako je rozžehnuto stříbro. Přivedl jsi nás do léčky. Naložil jsi soužení na naše záda. Vyzvedl jsi lidi na naše záda. Prošli jsme ohněm a vodou a vyvedl jsi nás k občerstvení.“ Vidíš je, jak se otevřeně radují, že prošli a neuvázli? A vyvedl jsi nás k občerstvení. Tento příchod k občerstvení je osvobození z pokušení.

18. Ale osvoboď nás od zlého. Jestliže by představovalo “neuveď nás v pokušení“ nijak nebýt pokoušen, neřekl by <Pán>: ale osvoboď nás od zlého. Zlým pak je nepřátelský démon, od kterého si vyprošujeme být osvobozeni. Dále po dokončení modlitby říkáš Amen zpečeťující tím amen, což znamená staň se, to vše, co je v Bohem naučené modlitbě.



Přijímání

19. Potom říká kněz Svaté svatým. Svaté <jsou> předložené <dary>, které přijaly sestoupení Ducha Svatého; svatí i my, když jsme byli uznáni za hodné Ducha Svatého. Svaté <je> tedy příslušné svatým. Dále říkáte Jeden svatý, jeden Pán, Ježíš Kristus. Neboť opravdu <je> jeden svatý, přirozeně svatý. Neboť my, pokud <jsme> svatí, nejsme <svatí> přirozeně, ale podílením se, askezí a modlitbou.

20. Potom slyšíte žalmistu, který vás vybízí Božím nápěvem k účasti na svatých tajinách a říká Okuste a vizte, že Pán je dobrý. Nepovolujte <však> soud tělesnému hrdlu, ale <pouze> nepochybné víře. Okoušející okuste ne chléb a víno, ale antitypos těla a krve Krista.

21. Přicházejíce <k přijímání>, nepřistupuj s plody natažených rukou, ani s roztaženými prsty, ale <přistupuj> když jsi učinil levou <rukou> trůn pravé <tak>, že bude moci přijmout Krále, a když jsi vyhloubil dlaň pravé <ruky tak>, aby přijala tělo Kristovo, řekni amen. Nyní, když jsi opatrně posvětil oči dotekem svatého těla, přijmi, dávaje pozor, abys z něho něco nepromrhal. Neboť co bys promrhal, to bys pocítil jako ztrátu na vlastním údu. Řekni mi, když by ti někdo dal kousky zlata, nedržel bys <je> s veškerou opatrností, dávaje pozor, abys něco z nich nepromrhal a neztratil? Nebudeš tedy dávat s co největší opatrností pozor na to, co je drahocennější, než zlato a drahé kamení, aby <ani> drobek neupadl?

22. Dále potom, co jsi se zúčastnil těla Kristova, přistup i ke kalichu krve, nenatahuje ruku, ale sehnutý a způsobem klanění a úcty, říkaje amen, posvěť se, příjímaje i z krve Kristovy. Dokud je vlhkost přítomna na tvých rtech, dotýkaje se <jich> rukama, posvěť oči, čelo i ostatní smysly. Dále počkej na modlitbu, <v které> vzdáváš díky Bohu, který tě učinil hodným takových tajemství.

23. Tato podání podržte neposkvrněná a sebe opatrujte bez úhony. Neodlučujte se od účasti <na těle a krvi Krista>, abyste sobě skrze potřísnění hříchy nevyrvali tato posvátná a duchovní tajemství.

Sám Bůh pokoje kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte neposkvrněné a neporušené tělo, duši i ducha pro příchod našeho Pána Ježíše Krista,“ jemu sláva na věky věkův. Amen.

(Nn. 43.47-49: SCh 25 bis, 178-180.182)

Nově pokřtěným o eucharistii

Boží lid, obmytý a bohatě obdarovaný těmito znameními, spěchá ke Kristovu oltáři se slovy: Přistoupím k Božímu oltáři, k Bohu, který naplňuje radostí mé mládí. Když totiž odložil šat starého bludu, jako orlu se mu obnovilo jeho mládí a spěchá k oné nebeské hostině. Přichází tedy, a při pohledu na vystrojený svatý oltář zvolá: Prostíráš pro mě stůl. K těmto slovům jej přivádí David, když říká: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout. A trochu dále: I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha. Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, a jak je slavná tvá přetékající číše.

Je obdivuhodné, jak Bůh sesílal na praotce déšť many, takže se denně mohli sytit pokrmem z nebe. Proto bylo řečeno: Člověk jedl chléb andělů. A přece všichni, kdo jedli tento chléb, zemřeli na poušti. Avšak tento pokrm, který přijímáš ty, tento chléb živý, který sestoupil z nebe, zajišťuje bohatství věčného života, a kdokoli ho bude jíst, nezemře na věky, protože je to Kristovo tělo.

Uvaž nyní, zda je vznešenější chléb andělů nebo Kristovo tělo, které je vskutku životodárným tělem. Mana byla z nebe, ono však nebe převyšuje; mana byla z nebe, ono je od samého Pána nebes; mana podléhala zkáze, jestliže se uchovala na druhý den, ono nepodléhá žádnému porušení, a kdo z něho jí se zbožností, také nepozná porušení. Židům vytryskla voda ze skály, pro tebe vytryskla krev z Kristova boku; jim na hodinu zahnala žízeň voda, tobě zahnala Kristova krev žízeň na celou věčnost, nebo Žid pije a žízní dál, ty se napiješ a už nebudeš žíznit. Tamto všechno byl jen náznak, toto je skutečnost.

Jestliže to, nad čím žasneš, je jenom náznak, jak veliké musí být to, čeho pouhý náznak tě uvádí v úžas? Že by to, co se událo praotcům, byl jen náznak? Poslouchej: Pili ze skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na poušti. To se událo jako předobraz pro nás. Takže jsi poznal, co je víc: světlo je víc než stín, skutečnost je víc než předobraz, tělo Tvůrce a Pána víc než mana z nebe.



(Nn. 52-54.58: SCh 25 bis, 186-188. 190)

Svátost, kterou přijímáš, vzniká Kristovým slovem

Pozorujeme, že milost má větší účinnost než přirozenost, a to dosud jsme uváděli jen milost prorockého požehnání. Jestliže už lidské požehnání dokázalo změnit přirozenost, co potom řekneme přímo o božském posvěcení, kdy působí samotná slova našeho Pána a Spasitele? Vždyť tato svátost, kterou přijímáš, vzniká Kristovým slovem. Jestliže Eliášova slova měla moc svolat oheň z nebe, že by Kristova slova nedokázala změnit způsob existence pozemského živlu? O veškerém díle světa jsi četl, že Bůh řekl, a stalo se, rozkázal, a všechno bylo stvořeno. Když tedy mohlo Kristovo slovo z ničeho udělat něco, co tu předtím nebylo, jak by nemohlo změnit to, co tu je, v něco, čím to nebylo? Je přece snazší věcem jejich přirozenost změnit než jim novou stvořit.

Ale nač potřebujeme důkazy? Použijme Kristova vlastního příkladu a pravdu tohoto tajemství podepřeme tajemstvím Vtělení. Což snad předcházel narození Pána Ježíše z Marie přirozený úkon? Podle přirozeného řádu rodí žena ze spojení s mužem. Je tedy jasné, že panna porodila mimo řád přírody. A právě toto tělo, které zpřítomňujeme, je z panny. Proč tady u Kristova těla hledáš přirozený řád, když mimo řád přírody bylo samo narození Pána Ježíše z panny? A bylo to pravé Kristovo tělo, které bylo ukřižováno a pohřbeno, a tak máme opravdu svátost onoho jeho těla.

Sám Pán Ježíš volá: To je mé tělo. Než vysloví svatá slova požehnání, jmenuje jinou způsobu; ale po posvěcení mluví o těle. Dále sám říká, že je to jeho krev. Před posvěcením se to nazývá jinak; po posvěcení se to jmenuje krev. A ty říkáš: »Amen«, to znamená: »Je to skutečně tak.« To, co mluví ústa, ať uvnitř vyznává duch; co se ozývá v řeči, ať cítí také srdce.

Proto také církev, když vidí tak velikou milost, vybízí své děti a nabádá své nejbližší, aby společně přistoupili k svátostem a říká: Jezte, přátelé, pijte, veselte se, moji drazí. Co máme jíst a co máme pít, vyslovil Duch svatý jinde ústy proroka: Okuste a vizte, jak dobrý je Pán, blaze člověku, který se k němu utíká. V této svátosti je Kristus, protože je tu Kristovo tělo. Není to tedy pokrm pro tělo, ale pro duši. Proto apoštol říká i o jeho předobraze, že naši praotcové jedli duchovní pokrm a pili duchovní nápoj. Neboť Boží tělo je tělo duchovní a Kristovo tělo je tělem Božího Ducha, protože Kristus je duch, jak čteme: Duch před naší tváří je Kristus Pán. A v Petrově listě stojí: Kristus zemřel za nás. Tento pokrm pak posiluje naše srdce, a tento nápoj je k radosti lidského srdce, jak připomíná prorok.

sedeschizmatici vykladaju katechizmus podla seba a podobne ako protestanti odmietaju aktualne magisterium a su rozstiepeni,co je jasna satanova stopa