fsspx stojí mimo KC.

Pôvodne zaslal thorah - 17 december 2011 :  22:40:04

Vsak tu nie je problematizovana otazka centralizacie ako taka, ta je napokon len prostriedkom, ako nieco dosiahnut efektivnejsie,

a to v tomto pripade znamena centralizovane odchytavanie nespokojencov s oficialnou liniou a ich privadzanie pod ten isty odkvap, kam svojich privrzencov privadza Rim.

Hoci navonok vystupuju ako vzajomni antagonisti a opozicnici, potrebuju sa vzajomne ako sparring-partneri. FSSPX bez pozehnania Rima by sa Rimu vymkol spod kontroly, ten by stratil dosah na stada pod vplyvom FSSPX a o to nema zaujem (avsak nie zo slachetnych dovodov nestracat ovecky, lebo tie straca inde ovela viac).

Snatie exkomunikacii a vsetky tie tanecky okolo "prekazok" kladenych FSSPX od Rima, su vo svojej podstate len same gesta bez nasledkov a aj vedenie FSSPX aj Rim nikdy neurobia kroky, ktore by viedli k vyhroteniu, hoci obe strany maju k tomu dostatok pravnych i vieroucnych dovodov. Vsak aj preto FSSPX pacifikuje pripadnych doslednejsich vselijakymi slubmi vernosti a uzkostlivo dba na rovnovahu odstredivych i dostredivych tendencii vovnutri tohto spolku - pravidelne priklada polienka na ohen odporu proti pokoncilnej cirkvi, aby nestratil status akoze obhajcu tradicie pre konzervativne duse, a ked by uz tento tradicny ohen horel privelmi (napriklad ked sa im semtam trhne z retaze Williamson), pravidelne ho hasi svojimi intervenciami (Fellay pohrozi vyhadzovom). No a Rim toto divadlo sleduje a priamo nezasahuje, hoci ma desatrocia tiez dost dovodov na zasiahnutie - ked niekde nejaky pako vystrci rozky, uz je s nim procesne zatocene rychlejsie, nez to stihne prerast do vacsich rozmerov. (Analogiou tohto rychleho diania, ked rimania chcu, je kauza jarkovcov u nas - exkomunikacie a odrezanie od vplyvu nastupilo len taky fukot, hned v zaciatkoch). Pre Rim je niekolkostoclenna skupinka FSSPX nepodstatnou mikroorganizaciou, v porovnani so stotisicami inych vselijakych postupne odpadavajucich skupin od KC, a predsa jej venuje tolko "starostlivej pastoracnej pozornosti", ako nikomu inemu (tzv. vieroucne rozhovory, audiencie - o tom si mozu ine skupiny dat len snivat).


Tango dvojice RIM-FSSPX je tangom argentinskym. Obaja skoncia tragicky.

Pôvodne zaslal Rarach - 29 november 2011 :  08:39:14

No a kedze Williamson nie je najmladsi, historia sa zopakuje presne tak, ako svojho casu s Lefebvrom, ktory sa tiez "bal", ze umrie skor nez zanecha nasledovnikov biskupov. Nie nahodou W. deklaruje svoju novu situaciu aj takto: "Pokud jde o mě, jakmile se má situace v Anglii stabilizuje, jsem připraven dát své biskupské síly k dispozici komukoliv, kdo jich může rozumně využít."

potrebne na skutocny katolicky odpor proti nepriatelom Cirkvi, nech uz vystupuju pod akoukolvek podobou Vatikanu

hla vyzva, vyzva nicit, vyzva nicit Cirkev

Pôvodne zaslal misojogi - 24 apríl 2013 :  00:01:03

Robel
poznas podobenstvo o psenici a kukole?
co sa pise v nim ???????
ako sa ma riesit a kedy sa ma bojovat a ako proti skrytym nepriatelom
bozie slovo ma na to jasnu odpoved ....
precitaj si ju prosim ....

Pôvodne zaslal misojogi - 24 apríl 2013 :  21:59:10

si prečítaj bulu Auctorem fidei alebo enc. Pascendi dominici gregis.

Historie nás učí, že každá revoluce vychází z boje dvou různých skupin.
S odvoláním na (chybnou) analýzu dějinných skutečností rozvinul Hegel teorii revoluční dialektiky, která byla později Marxem propracována a Leninem přeměněna v praxi.

Zmíněná dialektika revolucionářům mimo jiné ukládá kontrolovat opozici, ba dokonce ji uměle vyvolávat k nalákání reakcionářů a tím k jejich zablokování.
Takto se na dálku zamezí řízenému odporu, který je připraven realizovat podmínky, jež uložil Bůh ke zřízení vlády Našeho Pána nad společností.

Taková satanská taktika bohužel vede k tomu, že se čestní lidé nechají zatáhnout do falešného boje, což má za následek rozkol v táboře, k němž se domnívají náležet, takže nelze účinně obhajovat pravdu.


Takto funguje revoluční systém, a liberální katolíci se bohužel vždy stavěli na jeho stranu, což z nich dělá nebezpečné a zřejmé nepřátele.


Připomeňme si známý výrok kardinála Suenense: „II. vatikánský koncil byl rokem 1789 v Církvi.“

Tato koncilní revoluce, která umožnila průnik revolučních principů do tradiční církevní struktury, pak vedla ke zrodu nové církve, kterou sami modernisté nazývají „pokoncilní církví“.

Revoluce v Církvi vyvolá protiklad mezi dvěma tábory, totiž mezi apoštolskou tradicí, jejíž představitelé jsou označováni za „zpátečníky“, „ultramontány“, „integristy“ nebo „tradicionalisty“, přestože jde jednoduše o katolíky, a mezi „progresisty“, jimiž se myslí humanisté.

Poté co zasvěcený Roca vyjevil, jakého druhu bude II. vatikánský koncil, popsal zmíněný tábor. Před více než sto lety „prorokoval“: „V tomto okamžiku tvoří (katolíci) kruh, který je uprostřed rozlomený, a z každé části se vytvoří jiný kruh. K takovému rozštěpení dojde; bude zde kruh zpátečníků a kruh modernistů (neboli progresistů)“
(„Le Glorieux Centenaire“ [„Přeslavné sté výročí“], str. 452).

Podle něj a tedy i podle proticírkve, jejímž je zde mluvčím, musela koncilní revoluce nezbytně vyvolat reakci, a ta také po II. vatikánském koncilu skutečně nastala.

Nová pokoncilní „církev“ pak zase musela podle revoluční logiky nejen založit nové náboženství humanity, ale také vyřadit reakci nebo ji alespoň odsunout na neškodnou vedlejší kolej.
Stručně řečeno „kruh modernistů“ musí „kruh zpátečníků“ kontrolovat, zneutralizovat a zneškodnit. V této souvislosti je velice poučné svědectví pátera Kněžského bratrstva Pia X., abbé Bouchacourta, který se odebral do pařížského ordinátu vyžádat si „kostel nebo kapli na pravém břehu [Seiny]“:


„Poté mě msgre Vingt-Trois informoval o příležitosti k užívání tridentského
misálu, který kardinál Lustiger povolil v diecézi, načež následovala doporučení,
která dal papež čtyřem členům bratrstva bezprostředně po biskupském
svěcení skrze msgre Lefebvra. Msgre Vingt-Trois mně upřesnil, že všechna
povolení jsou časově omezená. Cílem, který si Svatý Otec spolu s kardinálem
stanovil, je získat všechny ‚tradici věrné‘ katolíky pro církevní obraz II. vatikánského
koncilu a pro přijetí nového misálu. … Zeptal jsem se: ‚Do kdy budou
platit povolení?‘ Odvětil: ‚Do vymření (!!) s tímto obřadem spojených
katolíků.‘ Jak povzbudivé! Takto vycházejí na světlo záměry římských a
diecézních autorit. … Nemůžeme tedy od nich nic čekat. Přejí si smrt tradice,
chtějí její vymření“
(„Bulletin de Sainte-Germaine“ [„Bulletin ze Sainte-
Germai-ne“], 17. pařížský obvod, č. 82, únor 1997).


Jak již objasnil Lenin, musejí revolucionáři v zájmu naprostého triumfu kontrolovat svou podvratnou prací vyvolanou reakci.
Z tohoto zorného úhlu je srozumitelné, proč Jan Pavel II. sice v letech 1984 a 1988 povolil sloužení tridentské mše, ale vázal je na několik podmínek, z nichž nejdůležitější bylo uznání zákonnosti koncilu a jeho reforem.
Další podmínkou bylo „nestýkat se s těmi“ („non habere ullam partem“), kdož odmítají II. vatikánský koncil a „novou mši“, tzn. se „zpátečníky“, kteří ještě věří „staré pravdě“.

Zachování skutečné mše je tedy daní za uznání zákonnosti koncilní revoluce.

Stejná taktika byla použita za Francouzské revoluce, kdy se dovolovalo sloužit svatou mši kněžím, kteří odpřísáhli věrnost revoluční vládě!
Ostatně kardinál Suenens to řekl naprosto jasně: „II. vatikánský koncil byl rokem 1789 v Církvi.“

Mnozí výše zmíněnou podmínku akceptovali a se svolením nové „pokoncilní církve“ založili „Bratrstvo svatého Petra“, „Dílo Krista Krále“ v italském Griciglianu,
klášter v Le Barroux, klášter Saint-Vincent Ferrier, „Opus Mariae“ atd.

Tímto způsobem byla absorbována část „kruhu zpátečníků“.


Ostatní se však i nadále odmítali podřídit těmto podmínkám.
Jejich vlajkovou lodí se stal „zpátečník“ msgre Lefebvre.

Máme zde svědectví pátera Sanborna, jednoho z prvních msgre Lefebvrem vysvěcených kněží, který měl velmi blízko k arcibiskupovi a vedl seminář Kněžského bratrstva sv. Pia X. v USA.
Jeho líčení nám dává alespoň částečné vysvětlení Lefebvrova počínání.

„Přání po spolupráci s Novus Ordo (nové „pokoncilní církve“) nakonec kolidovalo
s rozhodnutím pro zachování tradiční mše i katolické víry obecně.
Arcibiskup a s ním i Bratrstvo se po dvacet pět let lopotně namáhali uvést do
vzájemného souladu oba tyto elementy – Novus Ordo a katolickou víru.
A protože Novus Ordo byl promulgován ‚papežem‘, hledali arcibiskup a Bratrstvo
nemožnou střední cestu mezi oběma alternativami: Buď v něm uznají
Kristovu autoritu, nebo se zprotiví Kristově autoritě v něm.
Obě rozporné tendence msgre Lefebvra – práce na podkladu Novus Ordo
a zachování katolické víry – daly podnět k vytvoření obou frakcí, které pak
měly vzniknout v Ecône: ‚ústupní‘, liberálové, kteří se kvůli uznání skrze Novus Ordo
chtěli smířit se škrty v katolické víře, a ‚neústupní‘, kteří se raději
vzdali naděje na uznání, než aby z katolické víry slevili jedinou čárku.
Msgre Lefebvre před deseti lety článkem s názvem ‚The Crux of the Matter‘
[‚Kříž se záležitostí‘] dal oběma frakcím důvod k naději. Jistá prohlášení
a počiny dodaly vzpruhu ‚ústupným‘, jiná zase ‚neústupným‘. Výsledek? Obě
strany si mohly lichotit, že zastávají myšlenky a tendence arcibiskupa.
Ve skutečnosti se však msgre Lefebvre vydal cestou, která neodpovídala
žádné z frakcí. Jeho metoda řešení krize Církve spočívala ve vytvoření velké
armády tradicionalistických kněží, kteří měli sloužit tradiční mši po celém
světě. Touto mší a apoštolátem by si měli pro sebe získat katolíky. Novus Ordo,
kalkuloval arcibiskup, nakonec zajde úbytěmi na nedostatek kněžského
dorostu, a již záhy budou muset Vatikán i biskupové kapitulovat před skutečností,
že jediní stávající kněží jsou tradicionalisté: chtěj nechtěj se budou muset
vrátit k tradici.
Z této strategie se prokázalo jako jediné možné řešení ‚prosívání‘. Novus
Ordo byl uznán jako katolická autorita, ale jeho učení, zákony a liturgie byly
‚přefiltrovány‘, aby se zachovalo to, co v nich je katolické, a odvrženo, co
katolické není. Takto dostal svou podobu ‚arcibiskupův kult‘“ („Sodalitium“,
abbé Sanborn, „La montagne de Gelboé“ [„Pohoří v Gelboé“], str. 35).


Po tomto dlouhém, ale pro lepší pochopení problému autority nezbytném odbočení, si opět připomeňme, že má-li být „kruh neústupných“ zneutralizován, musí přinejmenším uznat autoritu koncilu.

Protože je pro stoupence pokoncilní církve tak důležité, aby všichni – a zvláště ti, kdo k ní nenáležejí – uznali autoritu Jana Pavla II., musí někdo nezbytně na uskutečnění tohoto cíle pracovat.

Připomeňme si, co při přednášce v Nantes 8. listopadu 1859 řekl jeden z velkých apoštolů Krista Krále, kardinál Pie, o důsledcích triumfu revoluce: „Nenalezne se už skoro nikde na zemi víry, což znamená, že téměř zcela zmizí ze všech pozemských institucí. … Církev, jako společenství bezpochyby stále ještě viditelná, bude stále více redukována na čistě individuální a rodinné dimenze“ (Kardinál Pie, „Ouvres“ [„Díla“], Ed. Oudin, 1873, 4. vyd., díl 3, str. 522).

Také z dalších výroků tohoto významného kardinála tedy víme, že skutečný odpor může vyjít pouze ze strany jednotlivců, malých skupin a sdružení.
Nicméně i kdyby se takovým seskupením podařilo získat jistý vliv, budou okamžitě infiltrována a rozkládána.
Z toho důvodu páter Calmel hned na počátku pokoncilní krize prohlásil, že je nutné všude po světě vytvářet malá soukromá sdružení, ale stejně tak je třeba vyhnout se centralizaci.

Dnes již můžeme spolehlivě konstatovat, že jedna z těchto skupin, Kněžské bratrstvo sv. Pia X., nejenže dělá pravý opak, nýbrž také pohltilo téměř všechny tyto „skupinky“, aby na sebe strhlo vedení ba monopol tradicionalistického hnutí.

Proč asi?

Pôvodne zaslal Rafael - 24 november 2011 :  13:04:11