|
|
 Odoslaný - 07 október 2011 : 14:27:04
|
|
citácia: citácia: Bolo by na case aby sa omse coraz viac sluzili smerom na Vychod,aby vynikol Bozi kult a majestat namiesto ludskeho. Pôvodne zaslal PFS - 24 júl 2010 : 22:46:38 Preco prave na Vychod? Pôvodne zaslal Mato - 25 júl 2010 : 15:00:19
Dlhé, ale kto si to celé prečíta, neoľutuje:
Modlitba smerom na východ
Proč má být vůbec kostel orientován směrem k východu?
(Z týždenníka Světlo 31/2007)
Z historické perspektivy je třeba nejdříve poznamenat, že křesťané se obraceli při modlitbě k východu již v nejranějších dobách. Platí to jak pro soukromou modlitbu, tak pro slavení liturgie a dokazuje se tím, že křesťané už nedodržovali židovský zvyk obracet se směrem k pozemskému Jeruzalému, nýbrž obraceli se k novému Jeruzalému, nebeskému městu, které vytvoří zmrtvýchvstalý Pán ze shromáždění vykoupených, až přijde ve slávě.
Jako nejpřiměřenější výraz této naděje na opětovný příchod Krista na konci časů v návaznosti na různá místa Písma svatého (Malachiáš 3,20; Lukáš 1,78) bylo pokládáno vycházející slunce. Orientace na východ se pak stala určující pro liturgii a stavbu chrámů v dalších staletích. Až do pozdního středověku platilo, že apsidy chrámů se svými oltáři směřovaly k východu všude tam, kde to jen bylo možné. Při slavení mše svaté byli tedy jak kněz u oltáře, tak věřící obráceni směrem na východ.
Společný směr modlitby platil jako obecný obyčej v latinské církvi až do nedávné doby a platí dosud jako pravidlo v byzantské, syrské, arménské, koptické a etiopské tradici. Tradice a současná praxe všech nesjednocených a většiny sjednocených východních církví je společné obrácení věřících i kněze jedním směrem přinejmenším při anafoře.
Že v některých sjednocených východních církvích, především v diaspoře, bylo zavedeno celebrování čelem k lidu, je důsledkem pokoncilního západního vlivu a představuje odcizení vlastní tradici. Je tomu tak např. u maronitů a syrsko-malabarských křesťanů.
Příslušná římská kongregace pro východní církve poukázala však v roce 1996 výslovně na to, že slavení liturgie směrem na východ představuje významnou a živou tradici, kterou je třeba v církvích spojených s Římem zachovat.
I tam, kde došlo k tomu, že kněz a lid stojí obráceni k sobě, což platí pro starokřesťanské kostely otočené stavebně vchodem k východu, to se týká města Říma a severní Afriky, byl alespoň při kánonu vizuální kontakt s věřícími vyloučen a všichni se modlili se zdviženýma rukama a s pohledem obráceným vzhůru.
V antice a v raném středověku by lidem připadalo zvláštní dívat se na celebrantovo konání a pokládat to za skutečnou spoluúčast na bohoslužbě. Celebrování čelem k lidu v dnešním smyslu bylo pro ně neznámé a byl by to anachronismus, kdybychom tento způsob slavení chtěli odvozovat od praxe římské baziliky ve Vatikáně.
Je historicky doloženo, že orientace na východ jak kněze, tak věřících při mši svaté není náhoda. Jedná se o záměrné obrácení k Bohu v modlitbě, které mělo zvláštní souvislost s eucharistickou obětí: putující Boží lid vedený knězem tak předstupuje před svého Pána.
Nesporná přednost společného směru modlitby spočívá v tomto pohybu přinášení, v němž se projevuje obětní charakter Eucharistie. Hodnověrnost Jungmannem formulované teze o věcném vztahu mezi obětním charakterem mše svaté a společným směrem obrácení při modlitbě nelze podle mého názoru nebrat v úvahu.
Právě pastorační zkušenost posledních čtyřiceti let nás poučila, že tento vztah skutečně existuje, protože nikdo nemůže popřít, že s celebrováním "směrem k lidu" zmizelo i všeobecné chápání mše svaté jako zpřítomnění a přinášení jediné Kristovy oběti.
Nechci říct, že změna v orientaci celebranta je jediným důvodem tohoto vývoje. Ale připomeňme si, že jako důvod tohoto otočení celebranta se uváděla potřeba znovu získat chápání Eucharistie jako svaté hostiny, o kterém se soudilo, že se ztratilo.
Musíme dnes upřímně konstatovat, že došlo k jednostrannému zdůrazňování mešní slavnosti jako společné hostiny a přehlížel se nejvlastnější charakter Eucharistie jako viditelné oběti, jak to vyžaduje i přirozenost člověka a jak to učí Tridentský koncil.
Přitom Louis Bouyer označuje snahu stavět představu Eucharistie jako hostiny do protikladu Eucharistie jako oběti za zcela nesprávný a uměle vyrobený dua-lismus, který je z liturgického hlediska absurdní. Oběť a hostina patří k sobě, neboť jedno předpokládá druhé.
Papež Benedikt XVI. zdůrazňuje ve svých liturgických spisech jako podstatný trinitární charakter liturgie. Každá slavnost mše svaté je modlitba k Otci skrze Krista v Duchu Svatém. Jak můžeme tento postoj vnímatelně vyjádřit v liturgickém chování? Když s někým mluvíme, je samozřejmé, že se tváří obrátíme k němu.
Obdobně platí pro liturgické shromáždění, že modlitba kněze a lidu má společný směr k božskému Adresátu. Běžné obraty "čelem k lidu" nebo "zády k lidu" v obou případech vylučují právě toho, na koho se modlitbou a obětí obracíme: Boha a Pána.
I pro řádnou formu římského ritu, jak ji musíme podle Motu proprio Summorum Pontificum nazývat, pokládám za žádoucí, aby se kněz při eucharistické liturgii v užším smyslu, tedy při kánonu, obrátil spolu s lidem "čelem k Pánu", ať už se jedná o směr na východ, nebo ne.
Toto doporučení platí především pro historické chrámy, kde dominuje umělecky provedený oltář celému prostoru. Papež Benedikt XVI. píše v Duchu liturgie: "Oltář je současně místem otevřeného nebe; oltář chrámový prostor neuzavírá, nýbrž otevírá - k věčné liturgii."
(Z časopisu Amen 10/1999)
|
Krajina:  Slovakia ~
Počet príspevkov: 64 ~
Člen od: 19 september 2011 ~
Posledná návšteva: 15 august 2012
|
Upozorniť moderátora
|
|
|
|
|
 Odoslaný - 07 október 2011 : 14:51:36
|
plus:
Nejdůležitější skutečností pro stavbu kostelů a umístění presbytáře byl jak na křesťanském Východě, tak na i Západě fakt, že mše byla celebrována vždy tváří k východu. Každodenní východ slunce byl chápán jako symbol vzkříšení Spasitele a jeho druhého příchodu. Svatý Jan Damašský (cca 675-749) napsal: Při svém výstupu na nebesa odcházel Pán směrem k východu, a tak se k němu modlili i apoštolové. Přijde znovu tak, jak ho apoštolé viděli odcházet, a tak, jak Pán sám řekl: "Jako blesk přichází od východu a září až na západ, tak bude přicházet Syn člověka." Od té doby, co na něj čekáme, modlíme se obráceni k východu. Je to nepsaná tradice pocházející od apoštolů.
Druhý příchod Páně byl prvotními křesťany netrpělivě očekáván; dnes bohužel na tuto věc průměrný křesťan myslí jen zřídka a kdoví, jestli vůbec. Východ byl také chápán jako symbol Božího království, nebeského Jeruzaléma, na rozdíl od Jeruzaléma pozemského, k němuž se v modlitbě obraceli Židé.
Často se ve prospěch slavení mše tváří k lidu uvádí, že "Kristus, kterého při mši představuje kněz, neseděl při Poslední večeři k apoštolům zády." Ano, skutečně tak Ježíš neseděl, ale stejně tak neseděl tváří v tvář apoštolům na opačné straně stolu. Všichni totiž leželi na téže straně stolu, obráceni tváří k Jeruzalému. Podobně po téměř 2 000 let křesťanské historie kněz a shromáždění lidé obětovali resp. účastnili se mše na stejné straně oltáře, tváří k východu. (Připomeňme ještě, že liturgie Poslední večeře nebyla slavena v hovorovém jazyku. Liturgickým jazykem byla hebrejština, která se od tehdy běžně používané aramejštiny lišila asi jako latina od současné francouzštiny.)
Archeologický výzkum potvrdil, že od okamžiku, kdy křesťané mohli stavět kostely, vždy je orientovali podle osy východ - západ. Na konci 4. století už máme na Východě ustálený a dodržovaný zvyk stavět kostely s apsidou (zakončení kostela s půlkruhovým půdorysem, kde se umísťoval oltář) na východní straně. Tato praxe byla na Západě přijata v 5. století. Několik málo nejstarších kostelů na Západě, zvláště v Římě, však má apsidu na západním konci kostela. Tam, kde tomu tak bylo, stál oltář tak, aby bylo možno stát na západní straně a slavit tak nejsvětější oběť obrácen tváří k východu. Kněz tak vlastně stál obrácen tváří k lidu. Hlavním důvodem takového postavení však nebylo stát tváří k lidu, ale slavit eucharistickou liturgii tváří k východu. V první části mše, nazývané "liturgie katechumenů", stáli lidé v kostele obráceni k oltáři, aby naslouchali čtením z Písma a homilii. V závěru liturgie katechumenů celebrant zvolal: "Conversi ad Dominum " - "obraťte se k Pánu" - což vlastně znamenalo "Obraťte se k východu". Muži na jedné, ženy na druhé straně kostela.
Z knihy " The Catholic Sanctuary ", TAN Books and Publishers 1997
|
|
Krajina: Slovakia ~
Počet príspevkov: 64 ~
Člen od: 19 september 2011 ~
Posledná návšteva: 15 august 2012
|
Upozorniť moderátora
|
|
|
|
|
Odoslaný - 07 október 2011 : 15:01:31
|
| citácia: dnes bohužel na tuto věc průměrný křesťan myslí jen zřídka a kdoví, jestli vůbec. Pôvodne zaslal Peterxxx - 07 október 2011 : 14:51:36
Keby len priemerný krsťan, ale celá rímska cirkev na to zabudla a po druhom vatikáne sa klérus otočil na západ.
(moja malá poznámka k tomu) |
|
Krajina: Slovakia ~
Počet príspevkov: 64 ~
Člen od: 19 september 2011 ~
Posledná návšteva: 15 august 2012
|
Upozorniť moderátora
|
|
|
|
|
|
|
Portál
Fórum
Zodpovední ľudia
Registrovať sa
